Stupid European tourists

Vydáno: 30. prosince 2008 | Autor: Imagir | Rubriky: Hledání pokladů | Tisk

Oznámkuj článek:

Oznámkuj cache:

„Stupid European tourists!“ řval smíchy Víťa a demonstrativně se skácel k zemi! Tak této pochvaly se mi dostalo, když jsem mu po návratu vyprávěl o geozážitcích na Floridě.

Z Houstonu vyrážíme brzo ráno a děsně se těšíme. Někteří jenom na výlet, jiní na geo-výlet. Jedeme velkou vypůjčenou Toyotou a jede nás pět. Veškeré vybavení mám v pohotovostní poloze. GPSka v mobilu, záložní starej eTrex-žluťák, pro jistotu notebook a super nabíječka, která dělá z dvanácti voltů baterkovejch 220 střídavejch. Amerických 110 voltíků některé naše mašinky nechtějí a auto je od této chvíle jediné místo, kde můžeme v pohodě všechno nabíjet. Zájemců je tolik, že nabíječku ani nevypínám...

Máme jednoduchý plán. Dojet za tři dny až na nejjižnější místo USA - město Key West a pak po cestě zpět v poklidu navštěvovat zajímavá místa a samozřejmě lovit poklady!

Jedeme v pohodě, je krásně teplo, je den před prezidentskými volbami, ale to se zatím nijak zvlášť neprojevuje. Dálnice je sice děsně rovná a nízká rychlost ubíjející, ale co už. Porušení rychlosti se mi zrovna v USA riskovat nechce, takže frčíme předepsaných 70 mil/hod, což je nějakých 112 km/hod. Když jste od nás zvyklí na D1, která snese vyšší rychlost, připadá vám na čtyřproudové rovné dálnici bez děr tato rychlost jako mučení... zvlášť když chcete ujet tisíce kiláků. No ale držím se, v paměti mám Víťovu instruktáž, která byla delší, ale v podstatě říkal: „Dodržuj rychlost a vyhneš se problémům s policajtama. Když tě náhodou stopnou, zůstaň sedět, dej ruce na volant (prej aby bylo vidět, že nemám bouchačku) a nedělej zbytečně prudké pohyby." Bral jsem to s humorem, von to myslel vážně...

Ubytovali jsme se v motelu, přespali a ráno vyrážíme směrem na Tampu, kde nás láká k návštěvě staré město - Ybor city. Je to vlastně jen šest bloků moc hezkých starých domů. Hlad nás po hodině vtáhl do šíleného crazy baru (fastfoody u dálnice už nemůžeme, je to hnus). Bar vypadal tak, že by mě ani nepřekvapilo, kdyby odněkud zezadu vylezl ještě Jack Sparrow. Vařili ale dobře a po jídle míříme do města St. Petersburg, kde nás průvodce láká do muzea Salvadora Daliho.

V blízkosti muzea jsem objevil kešku, která konečně nebyla mikro, takže po prohlídce hned vyrážíme kolem přístavu k pokladu s názvem HumptyDumpty. Hledal jsem už různé keše a hned tak to nevzdávám, ale od týhle regulárky jsem odcházel smutnej. Nebyla tam :-(. První pokus na Floridě mi na náladě nepřidal, ale času je ještě dost, štestí se tutově votočí!!!

Nevotočilo :-)

Jedeme ještě kus na jih a najíždíme na dálnici s názvem Alligator Alley, která vede severně od národního parku Everglades a spojuje západní pobřeží Floridy s východním. Tato dálnice vede do Miami, kde jsme chtěli přenocovat. Silnice to je hezká, upravená, jen plotů je kolem tak trochu víc a občas se objevují značky „Pozor Pantheři"...

Do Miami jsme nedojeli, došel nám benzín.

Jojo, já vím. Říkáte si. Co je to za debila? Když jedu autem, tak přece musím tankovat včas ne? Nebo něco jako. Jak může bejt český geocacher tak blbej? Jojo chápu vás...

Skutečně ale nejsem týpek, který touží po dobrovolném dobrodružství typu „S kanistrem po dálnici." Doma mi benzín došel jen jednou, když jsem zkoumal, jak funguje palubní počítač a při hodnotě dojezdu 18 km to najednou chcíplo... No, takže podruhé v životě mi došel benzín tady a teď.

Když ještě auto jelo a počítač ukazoval dojezd asi 30 mil, vyměnili jsme se s Ájou, která „lechtala" plyn našeho minibusu a já urputně vyhledával navigačkou nějakou nejbližší pumpu. Fakt by mě nenapadlo, že na týhle dálnici nebude ŽÁDNÁ benzinka! V USA narazíte na benzinku každých pár mil, ale na týhle cestě přes celou Floridu nebyla jediná. Náš dojezd byl nižší než nejbližší benzinka před námi a nejbližší za námi, takže jsem hledal pumpy mimo trasu, jedno už kde. Jedna byla na jakési vedlejší cestě asi 35 mil od nás a tak nezbývalo něž k ní zamířit.

Dojeli jsme k ní na vlhkej plech a vlastně mi ani nevadilo, že je opuštěná a zavřená. Ještě nikdy jsem něměl takovou radost z opustěné zavřené benzinky. Široko daleko to bylo jediné světýlko a já byl rád, že tam jsme. Bylo devět večer, tak jsme se rozhodli, že přespíme v autě.

Malá vsuvka: Víte, jak se pozná dobrá tchýně? Že Vás v takové situaci nepošle doprdele! Ukázalo se, že ta moje je fajn :-)

Noční dobrodružství bylo nic moc, věřil jsem ale, že ráno někdo dorazí a my prostě normálně odjedeme. V autě bylo hrozné vedro, občas jsme se šli ven protáhnout, nikde ani živáčka. Kolem byly bažiny s aligátory a děsně moc komárů. Aligátorci vůbec nevylézali, zato komáři, v nás na osvětlené benzince viděli úžasnou delikatesu... Spát moc nešlo, moc se vzdalovat taky ne, lovit kešky už vůbec ne. Značky „panteří stezka" v nás vyvolávaly jistou obavu, takže jsme tak bloumali jen kolem auta...

Asi po čtyřech hodinách nám chcípla baterka.

Jojo, já vím. Říkáte si. Co je to za debila? Když stojím v autě, tak se baterka vybíjí a musím všechno vypnout ne? Nebo něco jako. Jak může bejt českej geocacher tak blbej? Jojo chápu vás...

Spotřebu elektřiny chápu, učili mě to ve škole a i když jsme chodili s kámošema na elektru spíš do pivíku (to neznáte ale nevadí :-)), stále velmi dobře vím, v jakém vztahu je výkon, elektrický proud a napětí. Nás prostě zradily ty automatické elektrické dveře, které se furt otvíraly... Napětí na baterce prostě kleslo...

Napětí naší posádky naopak stoupalo. Bylo v tuto chvíli přímo úměrné času strávenému na mrtvé benzince, což jsem si neuměl vysvětlit. Nebyla však vhodná situace, abych to zbytku posádky vyvracel a hledal vhodnější matematickou funkci, která by přesněji kvantifikovala jejich nasranost. Nebyl na to ani čas, protože přijely holky ve sporťáku. Kde se vzaly fakt nevím.

Když jsme jim popsali situaci, sedly do auta a za čtyřicet minut byly zpátky s kanistrem. Věděl jsem v tu chvíli, že je nám tahle pomoc nahouby, ale holky byly tak akční, že na nic nečekaly.... Na otázku. Proč nepočkají, že jím benzín zaplatíme a kanystr vrátíme jen křikly něco o dobrém skutku a s řevem motoru odjely do tmy.

Benzín jsem do nádrže lil velmi pomalu. Asi jediný jsem v tu chvíli tušil, že auto s automatickou převodovkou asi fakt neroztlačíme. No, ale času bylo dost, nuda nás žrala, tak jsme to aspoň vyzkoušeli. Vy to ale nezkoušejte, nemá to cenu.

Spát už nešlo, dobře jsme si popovídali. O půl šesté se benzínka rozsvítila a my byli prvními zákazníky. Mexikánec měl vevnitř automat s dobrou kávou, naší historce se pousmál, pohotově vytáhl startovací kabely a za pár minut jsme frčeli dál směrem na jih, kde na nás už čekala nejjižnější keš USA.

O tom zase příště...

 

Kódy pokladů o kterých se zde psalo: GC14AA8

Autor: Imagir

Přidat komentář

Komentáře ke článku

  • 11:03, 02. 01. 2009

    samson

    Pekne clanky mas, moc pekne se to cte. Skoda ze se nepodivam na kes PM.

  • 20:35, 04. 01. 2009

    Sodobar

    Moc pěkný článek! Dávám jedničku. I tchýni :-)

    Samson: Nic si z toho nedělej, stejně je archivovaná :-)

Přidat komentář


Položky označené hvězdičkou (*) jsou povinné.
Vaše jméno a e-mail stačí zadat pouze poprvé, systém si pro příště Vaše údaje zapamatuje. Jste-li zaregistrováni v systému Gravatar, bude k vašemu komentáři připojen i obrázek. Pokud je to možné, komentáře prosím pište česky, s diakritikou, děkujeme!



Přidejte svůj článek

Seznam autorů

Seznam pokladů

Výbava pro Geocaching v USA