Norské keškování

Vydáno: 12. února 2009 | Autor: rrota | Rubriky: Hledání pokladů | Tisk

Oznámkuj článek:

Oznámkuj cache:

Při plánování loňské dovolené jsme se rychle shodli, že do teplých krajů se nám nechce. Pokud se tedy nechceme vydat na jih, jediná zbývající cesta vede směr sever. A když na sever, tak alespoň za polární kruh.

Detaily cesty jsme vyřešili operativně bez zbytečných průtahů a v polovině července už jsme seděli v autobusu s jídlem na tři týdny, stanem, spacáky do -26°C a hlavně natešení na kruté polární kraje (a na keškování zvláště).

Ještě ve stádiu příprav jsem provedl zásadní rozhodnutí - na cestu dlouhou osm tisíc kilometrů nemá cenu tisknout žádné papírové listingy, starý Garmin GPS III zrovna přehledností ve správě POI nevyniká, takže jdeme do modelu Colorado 300.

S koupí nám hodně pomohl Tvrďák Pete z týmu p+a+j a teď už jen zbývalo prokousat se na gc.com funkcí Pocket Query, podle itineráře cesty vyhledat kešky a vše sehrát do Colorada, které jsme už familierně oslovovali Miluna, Libuna, Kolouš či hroznej krám během testování firmwarů apod.

Dlužno dodat, že funkce Find Caches Along a Route s navazující Create Pocket Query mi přišla jako betaverze čehosi, co má určitě budoucnost, ale v době mých snah mi přišla plná "zvláštností". Zvláště fakt, že zpracování mělo spoustu omezení, protáhlo sehrávání dostupných kešek na mnoho dní.

Po nočním přejezdu Německa a ranním trajektu byla prvním zastavením na cestě za polární kruh dánská Kodaň.

Kodaň a kola - jedno bez druhého si nelze představit

Kodaň a kola - jedno bez druhého si nelze představit

Na první pohled nám Kodaň přišla jako celkem nezajímavé město, ale pohled druhý dojem vylepšil. Co určitě není možné přehlédnout, jsou stovky a tisíce kol zaparkovaných, případně pohozených, kde se jen dá. V českém žargonu jde většinou o "hajtry", často se na ulici ani nezamykají a problémy s krádežemi tu podle všeho nejsou velké.

Kodaň je jedna velká rovina a cyklovat tak může úplně každý. Na kole tak potkáte bankovní úřednici v kostýmu a lodičkách, pána v naleštěných lakýrkách, saku a kravatě i maminku, která má k přednímu kolu svého bicyklu přidělanou krytou dvousedačku pro své dvě malé ratolesti.

Radnice se evidentně o kolaře stará, takže mají po městě své vyhrazené jízdní pruhy, dokonce vlastní semafory a pokud kolo zrovna nemáte po ruce, po městě jsou kolostojany, kde si můžete za zálohu dvaceti korun kolo vypůjčit a na kterémkoli dalším výpůjčním stojanu ho zase vrátíte.

Na procházku po Kodani jsme díky povinné bezpečnostní přestávce našich řidičů měli celý den, tedy spoustu času. Nastartoval jsem Kolouše a první keška, GCN62P HCA 1875, pár desítek metrů od nás byla v hledáčku. Věnovaná je velkému pohádkáři Hansu Christianu Andersenovi a velikost? Nano magnetka.

To nás moc nepotěšilo, ale což, jdeme zalogovat. Na místě finálky nás přivítalo náměstíčko s přiléhající čtyřproudovou silnicí, po krátké rekognoskaci jsem kešku zahlédl přichycenou zespoda na zábradlí. Pohled na souřadnice na displeji nebyl povzbudivý, jak jsme si později mnohokrát ověřili, pár (desítek) metrů sem nebo tam při zaměřování kešky v Dánsku a Norsku nikoho moc netrápí a jen jsem si s lehkým povzdechem připomenul diskuse na českých geofórech, kde jsou za podobné odchylky owneři téměř křižováni.

Jako nejlepší způsob jak poznat Kodaň se ukázalo vodní taxi. Za šedesát dánských korun je možné koupit si hodinovou okružní vyhlídkovou plavbu po kodaňských kanálech i s průvodcem, který kromě dánštiny a angličtiny po zjištění, že je na lodi i pár turistů ze slunnéhu jihu, s výkladem přecházel do plynulé italštiny. Hodina na lodi během jeho výkladu uběhla jako nic, žádné drmolení a valení letopočtů se nekonalo a vyhlídková plavba byla skvělou poznávací zábavnou show po místních památkách.

Během naší procházky po městě počet zalogovaných kešek příjemně rostl, město je keškami doslova prošpikováno. V drtivé převaze jde samozřejmě o oblíbenou velikost nano, mimo hlavní centrum jsou pak k vidění i klasické filmovky a v několika případech i small velikost, zastoupená tabatěrkami, krabičkami od pastilek apod. Poblíž hlavního vlakového nádraží jsme objevili i jednu regular GC1794T The Spark Plug v duté kovové noze lavičky na ostrůvku pěší zóny.

To už se náš čas krátil, takže jsme se nezdržovali, zalogovali, vložili TB a v nedaleké hospůdce svlažili hrdla černým Staropramenem po padesáti korunkách dánských. A to pivko, to mělo říz!

Po nočním přejezdu nás poprvé vítá Norsko - jsme v Hamaru. Největší chloubou městečka je rychlobruslařská dráha postavená v rámci XVII. zimních olympijských her pořádaných v roce 1984 v nedalekém Lillehameru a Domkirkeonen - muzeum s pozůstatky středověké katedrály, pro Nory místa významného natolik, že nad rozvalinami postavili jakýsi ochranný klimatizovaný megaskleník.

V Coloradu nemám žádnou kešku poblíž a tak se spoléháme na přítele na telefonu - Pete z p+a+j týmu je už vzhůru a za chvilku nám diktuje pár nejbližších souřadnic. Vše je ale mimo náš akční rádius a kupodivu ani u architektonicky originálně řešené rychlobruslařské dráhy ve tvaru obrácené vikingské lodě nic není. Nevadí, poslední pohled na Hamar a vyrážíme vstříc Lillehameru.

Domkirkeonen – muzeum s pozůstatky středověké katedrály

Domkirkeonen – muzeum s pozůstatky středověké katedrály

Lillehamer jsme si představovali trochu větší. Město s necelými pětadvaceti tisíci obyvateli působí pohodovým, poněkud ospalým dojmem a v duchu si promítáme, jak to zde asi vypadalo před dvaceti lety, kdy se zde počet lidí určitě zněkolikanásobil. Místní skansen nás nechává celkem v klidu a vydáváme se za keškami. To je zde otázka nejenom nahrání souřadnic do navigace, ale i kvalitní přípravy trasy. Lillehamer se totiž zdvíhá od hladiny jezera Mjøsa do čtyřistametrové výšky na necelých dvou kilometrech a odlov kešek tak znamenitě prověří i fyzickou kondici. První naše keška - GCK3K0 Masnaelva - je tím, co jsme si pod pojmem keška v Norsku, představovali. Turistická pěšinka kolem potoka s vodopádem, všudypřítomné borůvčí, mechem pokryté balvany, jedním slovem nádhera...

Eška loguje kešku GCK3K0 Masnaelva v Lillehameru

Eška loguje kešku GCK3K0 Masnaelva v Lillehameru

Vydáváme se dále do kopce nad Lillehamer, kde jsou skokanské můstky, krytý stadion i otevřená sportoviště. Areál nepůsobí dojmem žádného zakonzervovaného skansenu a je vidět, že i po téměř pětadvaceti letech se o sportoviště radnice stará a dokázali pro ně zde najít využití.

V Lillehameru a okolí je asi třicet kešek, my z nich logujeme šest a jsme rádi, že jsme rádi. Mnohé kešky před námi logovali čeští kečeři a vypadá to, že sever Evropy se alespoň letos těší mimořádné oblibě. Pro načerpání sil volíme hospůdku "dole" ve městě. Bádám nad lístkem, co si dám za specialitu. Nad cenami není potřeba moc přemýšlet, Norsko opravdu patří mezi nejdražší země Evropy, nemá cenu si tím kazit náladu a co jiného si v Norsku dát, než něco z darů moře. Začínám rybí polévkou. No, polévkou - substance hodně husté krémové omáčky, ve které stojí lžíce, vylepšená kostkami lososa, s krevetou v rohu talíře a podávaná s křupavou houskou nemá s polévkami, které jsem zatím jedl, vůbec žádnou souvislost a sytá je natolik, že nic dalšího už si objednávat nemusím. Znám spoustu lidí, kteří tyto speciality nemusí, ale hodně z nich by po této delikatese určitě změnilo názor. Po občerstvení se vydáváme ke kešce GCWNCZ The Mill. Na ní štěstí nemáme. Colorado ukazuje souřadnice +- dvacet metrů a když kolem nás potřetí prochází servírka z hospůdky opodál, končíme s hledáním, případně podezřelým zevlováním a vydáváme se dál.

Pokud se dostanete do těchto končin, určitě se zastavte na kešce GCZWZ8 Lillehamer Kirke. Místní hezký kostelík s přilehlým hřbitovem patří k místům, na která stojí za to se vydat.

Držíme směr sever. Tentokrát je v našem hledáčku Národní park Rondane. Úzké, prudké serpentiny nás od jezera Mjosa vedou stále výš, míjíme farmy posazené v zalesněných svazích a záhy se před námi otevírá náhorní plošina. Jsme ve výšce jednoho tisíce metrů nad mořem, kolem spolu se stromy mizí i poslední typické nízké sruby se zatravněnou střechou a naše výprava zastavuje na parkovišti Spranghaugen na hranici parku.

Národní park Rondane

Národní park Rondane

Vyrážíme k sedm kilometrů vzdálenému jezeru Rondvatnet. První kilometry cesty se před námi odvíjí nekonečné pláně kolem s horami na pozadí - žádné stromy, žádné keře, jen kameny, lišejníky, zakrslé jalovce, tu a tam borůvčí. Necvičené oko snadno ztratí pojem o měřítku i o vzdálenosti. Fouká čerstvý vítr, teplota nepřesahuje patnáct stupňů.

Rondane - cesta na Vinjeronden

Rondane - cesta na Vinjeronden

Po hodině svižné chůze se v dáli objevují typicky červené stěny horské chaty Rondvassbu, přikrčené pod skalní stěnou na břehu jezera. Mimochodem, ona typická červená barva, kterou je možné vidět na takřka všech staveních v Norsku se kdysi vyráběla z tresčí krve a základ z tresky byl používán i na barvu žlutou - pro její výrobu se používala tresčí žluč. Nabíráme čerstvé síly vydáváme se dále do hor. Chceme zdolat jeden z deseti dvoutisícových vrcholků Rondane, horu Vinjeronden. Po několika stech metrech mizí i poslední vegetace a turistická cesta, značená tu a tam cákancem červené barvy na jediném, čeho je zde kromě lišejníků dostatek, tedy kamenech, se neznatelně vine horským údolím.

Rondane - výstup horským údolím

Rondane - výstup horským údolím

Přestože je polovina července, zima je vlezlá a rukavice spolu s hučkou na hlavu přichází vhod. Nevěřil jsem tomu, ale počasí se mění každých pět minut. Jednu chvíli prší, pak se přižene mlha, po čtvrthodince se zvedne a je jasno, za dalších deset minut sněží. Na konci horského údolí, před finálním výstupem, cesta vede skrz sněhové pole.

Na vrcholu Vinjeronden, ve výšce 2044 metrů, je viditelnost sotva dvacet metrů, prudký vítr nám rve kapuce a vše je mokré, kluzké. Nezdržujeme se dlouho a sestupujeme zpět do údolí. Jakoby se s námi hora Vinjeronden chtěla rozloučit - v jednu chvíli vystoupí z mlžných oblaků, na pár minut se nám předvede ve své majestátné kráse a zahalí se zpět do mlhavé šedi.

Nejbližší keška, GC7A07 A walk in the park, je od nás několik kilometrů a už nám na její odlov nezbývá ani čas, ani energie.

Další den míříme do Trondheimu, města založeného roku 997 králem Olafem Tryggvassonem, který jej zároveň povýšil na své sídelní město. Slávu a vážnost Trondheimu přinesla o třicet let později smrt krále Olafa II v bitvě se vzbouřenými sedláky u Stiklestadu v roce 1030. Olaf II byl již v roce 1035 prohlášen svatým a od 11. století mu byl stavěn chrám, známý jako Nidarský dóm, největší norská středověká stavba.

Chrám je impozantní. Má vznešenost, má majestátní duši a po vstupu do šera katedrály člověk jakoby mimoděk ztiší svůj hlas a zvolní krok.

Máme štěstí - dostáváme se do skupinky čtyřiceti lidí, kteří mají jednou za hodinu privilegium vstoupit do úzkých chodeb a kamenných, točitých schodišť a vystoupat až na ochoz věže dómu. Systém výběru je jednoduchý a účinný zároveň - poblíž vstupních dveří chodby vedoucí do nitra věže je vyrovnáno čtyřicet židlí a kdo v hodinu prohlídky sedí, má právo se prohlídky účastnit. Průvodce i cedulky upozorňují, že prohlídka rozhodně není vhodná pro klaustrofobiky a brzy jim dáváme plně za pravdu. V dlouhých, temných chodbách sotva projde jeden člověk a příkrá schodiště nutí k maximální opatrnosti. Odměnou je krásný výhled z ochozu několik desítek metrů nad hlavami návštěvníků.

Z Trondheimu se přesunujeme zase o několik set kilometrů na sever a zastavujeme v městečku Mo-I-Rana. Náš cíl, souostroví Lofoty, je takřka na dohled, když přichází nepříjemná zpráva - trajekt, který nás měl na ostrovech vylodit, je vyprodán a další volný spoj jede druhý den v noci.

Máme několik hodin než se vymyslí a ověří náhradní "plán B" a čím se nejlépe zabavit? No keškováním, samozřejmě. Opět přichází ke slovu přítel na telefonu, tentokrát zkouším, zda je na příjmu Pe_Bo. Je, a bez váhání, obratem, po nadiktování našich souřadnic, se ze sluchátka ozval jeho hlas: "..tak nejbližší keška od vás je... asi tak sto šedesát metrů..". A byla tam!

Autor kešky GC125F9 nMo jí sice dal do vínku obtížnost čtyři hvězdičky a poznámku, že se hledá opravdu špatně, ale to se asi ještě nedoslechl nic o geoinstinktu Ešky - než jsem se stihl "vybočit", držela magnetickou mikrokešku v ruce a sháněla se po tužce na zalogování.

Mezitím nabyl konkrétnějších obrysů i záchranný plán naší výpravy - vypustíme výlet do Švédska a zamíříme ještě výše na sever, než jsme původně předpokládali. Na Lofoty se dostaneme objížďkou přes Narvik!

Balíme a vyrážíme. O pár desítek kilometrů severněji nás čeká zlatý hřeb dnešního dne - staneme se nefalšovanými polárníky, čeká nás slavnostní překročení magické zeměpisné šířky 66° 33'. Zanedlouho se na obzoru objevuje přízemní restaurace ve tvaru obráceného květu doplněná o prodejnu suvenýrů a hlavně - s mramorovým obeliskem s nápisem POLARSIRKELEN před ní. Za pár okamžiků tak můžeme uronit kroupu se zvoláním:

severní polární kruh je dobyt!

 

Sice je slovy klasika zima jak v psírně, ale nálada je povznesená a na počasí si nestěžuje nikdo, možná i díky sektu, který se konečně dostal ke slovu. Nedaleké návrší je pokryto stovkami z kamene postavených pyramid a v údolíčku pod ním jsou vyskládané z malých kamínků pozdravy. Neleníme a svůj pozdrav příštím generacím skládáme i my. No, příštím generacím.. materiálu je málo a recykluje se kde se dá...

Severní polární kruh je dobyt!

Severní polární kruh je dobyt!

Kdo chce, může si ve zdejším obchodě za pár (desítek) norských korun překročení polárního kruhu certifikovat nebo si vybrat z nepřeberného množství suvenýrů od oblečení přes všudypřítomné figurky trolů až po sadu příborů. Na cenu se moc nehledí, kdy se sem také člověk znovu dostane, že, a v obchůdku to velmi dobře vědí. :)

Večer se soukáme do spacáků a poprvé usínáme za polárního dne - ano, konečně jsme na Severu!

Další den se svižně přesunujeme novou silnicí E6 a za několik hodin jsme v městečku Narvik - nejsevernějším městě Evropy s železniční přípojkou. Ona železnice není shodou okolností norská, ale švédská - díky Golfskému proudu přístav v Narviku nezamrzá a používá se pro dopravu železné rudy ze švédské Kiruny do norské Mo-I-Rany.

Narvik - tak kudy se dáme?

Narvik - tak kudy se dáme?

V Narviku není mnoho k vidění, ale pokud pojedete kolem, určitě si nenechte ujít místní muzeum věnované druhé světové válce.

Přehlédnout se nedá - stojí před ním lehký britský tank a to jen patrně proto, že už se nevešel dovnitř. Hned po vstupu do muzea si můžete vypůjčit průvodce v angličtině, francouzštině, němčině, polštině nebo norštině a ponořit se do výborně připravených expozic o německé okupaci, norském odboji střetnutích na souši, moři i ve vzduchu.

Chcete si sáhnout na klasickou kulatou protilodní minu s oněmi typickými „tykadly"? Není problém. Poprvé si mohu zblízka prohlédnout pohon torpéda nebo gyroskop. Vedle vystavené munice pobřežních baterií se cítím poněkud malý, nedaleko je možné shlédnout i kus 40cm tlustého pancíře z opláštění křižníku, aby si návštěvník udělal představu o měřítkách soubojů "kdo z koho".

Největší "bomba" mě ale čeká přeci jen o kousek dále - je zde vystaven originál německého šifrovacího zařízení ENIGMA, navíc v provedení Kriegsmarine M4! Nějak se mi nechce od ní odtrhnout a je velká škoda, že je mezi námi centimetr tlusté sklo. Určitě bych pro ní doma našel reprezentativní místo (a mohl si tak v reálu ověřit zadání naší kešky GC1DGWA U-864).

Narvik – muzejní Enigma Kriegsmarine M4

Narvik – muzejní Enigma Kriegsmarine M4

Po návštěvě muzea se rozhlížíme po keškách. V Narviku jich mnoho není, v hledáčku máme GCPFPK bsl #3 - fjellheim. Keška, jako bonus navíc s anglickým listingem, poblíž bunkru v kopci nad přístavem nabídla nejenom pohodovou procházku s výhledem na moře, ale i jednoduchý odlov. Necháváme v ní naše rroťácké CWG a zapisujeme si jí jako naši nejseverněji dobytou kešku - 2186 km vzdušnou čarou od naší rodné hroudy.

Vjíždíme na souostroví Lofoty. Fjordy, skály a vodopády už nás nechávají v klidu, bereme to jako normální věc. Co je daleko zajímavější, je polární den. Noci jsou světlé, baterka se ukazuje jako naprosto zbytečná součást výstroje a je těžké odhadnout, zda je osm večer nebo hodina po půlnoci.

Necelých šest stovek metrů vzdušnou čarou od našeho tábořiště poblíž Vestpollenu máme v Coloradu kešku GCKB8P Lofoten II - Austnesfjord. Postavíme stan, v kempové kuchyňce uděláme večeři (mimochodem - kuchyňka svým luxusem překonává i naše očekávání - sporák, trouba, všechno nádobí k dispozici, prostředky na mytí taktéž, utěrky, ručníky, k posezení zvou pohodlné lavice z masivu a vše jako veřejná součást kempu, no paráda) a o po půlnoci vyrážíme na odlov.

Díky fjordu se nám cesta protáhla na necelé dva kilometry, ale kolem jedné ráno bez baterek naprosto v pohodě prohledáváme finálku. Smůla, keška je pryč a čtení logů po návratu nám dává za pravdu (mimochodem, keška je již archivovaná). Nedá se nic dělat, takový je život a tak se s DNF časně ráno zavrtáváme do spacáků.

Kromě úspěšných odlovů máme další marný pokus o zalogování kešky v Henningsvaeru, kdy se mezi nás a kešku vzdálenou třista metrů postavuje ostrý zářez fjordu. Na vině je mapový podklad - pro toto místo už máme jen ten základní ten se ukazuje jako opravdu jen přibližný.

V Borge navštěvujeme Vikingské muzeum. Pokud jde o historii, mám pocit, že jsou Norové maximálně otevření. Pokud je možné, můžete si vše osahat, průvodce dokonce upozorňuje, že co je volně přístupné jsou repliky a můžeme si je beze všeho potěžkat i vyzkoušet. Poprvé máme v ruce vikingský meč, na hlavě vikingskou helmici, ale něco jako by nám na ní stále chybělo - rohy přece! Průvodce ale na můj dotaz, kde jsou, reaguje slušně, ale poněkud energičtěji než na ostatní (už jsem vám to říkal tisíckrát!): rohy na helmici jsou jen výplod přílišné představivosti během archeologického výzkumu, kdy došlo ke spojení helmice a volského rohu na pití. V jedné reklamě se sice říká, že „image je na nic", ale Vikingům navzdory historii už nikdo z hlav rohy neodpáře.

Nedaleko muzea je zakotvená volně přístupná maketa vikingské lodi a při pohledu na ni smekám - pokud na takové otevřené, mělké kocábce před tisící lety dokázali Vikingové přeplout Atlantik, museli být opravdu skvělí mořeplavci!

Z Lofot míříme zpět na pevninu trajektem a zachmuřené počasí necháváme na ostrovech. Směřujeme zpět na jih, do středního Norska. Cestou se zastavujeme v městečku Lom u kostela Lomskyrkjaz z 13.století. Keška GCN6XQ PPJ #67 Under Lomseggje je podle listingu ve vnitřní straně zdi, hned za vstupní bránou hřbitova, který je součástí kostela, ale v bráně stojí neoblomná dívenka - v kostele je mše a dovnitř nikdo nepovolaný nesmí. S foťákem v ruce sehrávám oblíbenou geokečerskou etudu na téma „krásnější místo jsem v životě neviděl" a během chvilkové nepozornosti strážkyně brány sahám pod šindel zdi a filmovku mám v ruce. Skvělé! Logujeme a nastává druhý problém - jak tu kešku vrátíme? I za náš následující herecký výkon by nás angažoval každý druhý filmový režisér, kešku jsme dokázali vrátit zpět bez stínu pochybností.

Naším dalším zajímavým cílem je Geirangerfjord. Prohlížíme si fjord z paluby vyhlídkové lodi. Nádherné místo - moře se ostře zařezává do strmých skal, na kterých jsou tu a tam ve výšce několik desítek metrů vidět izolované farmy (chcete-li si na ní pořídit třeba krávu, musíte si patrně tele vynést na hřbetě terénem, který má z keškařského hodnocení čtyři a půl hvězdičky) a do fjordu zvolna připlouvají a zase se s ním loučí velké zaoceánské lodě plné turistů.

Ti ale mají stoprocentní servis - na břeh se dostávají vlastními čluny, hned po vystoupení mají na molu k dispozici palubní bar, následuje takřka povinné foto s lepou vikingskou bojovnicí (přilbice s rohy nesmí chybět, samozřejmě), nástup do autobusu a odjezd na horu Dalsnibba vypínající se nad mořem do výšky 1500 metrů. Klikatá silnička od Geirangerfjordu je známa jako Trolí cesta a řadí se mezi nejznámější v Norsku. Jako jedna z mála nekončí na některém z místních masivů, ale je průjezdná.

Zastavujeme na parkovišti nad serpentinami. Nedaleko Trolí cesty je jeden kilometr vysoká skalní stěna, proslavená milovníky adrenalinu skákajícími s padákem z jejího vrcholku. Mnozí díky nepředvídatelným poryvům větru mezi skálami zaplatili za svůj seskok životem a padák už zde dnes nepatří mezi povolenou výstroj do hor - na každém kroku si ale můžete koupit pohled s parašutistou vrhajícím se do neznáma. Výstup na tuto vyhlídku je časově poněkud náročnější a tak dáváme dohromady skupinku šesti lidí a vyrážíme k několik kilometrů vzdálenému ledovcovému jezeru. Po nenáročném stoupání se po několika stovkách výškových metrů ocitáme v úplně jiném světě - liduprázdné údolí s průzračným ledovcovým, i v červenci napůl zamrzlým jezírkem, nad kterým se vypíná skalní masiv s ledovcem - nádhera! Osobně si v ledově pichlavé vodě jen osvěžuji palec, ale najdou se v naší výpravě i tací, kteří se v ledové vodě smočí po krk.

Ledová!

Ledová!

Po sestupu do základního tábora pokračujeme na horu Dalsnibba. Skutečnost nám opět vyráží dech - od hladiny moře se šplháme serpentinami až do výšky 1500 metrů. Cestou míjíme několik aut, jejichž chladicí systém nevydržel zátěž. Po úzké šotolinové cestě z jedné strany ohraničené několikametrovým srázem a z druhé strany skálou se prohání autobusy a ostré zatáčky jsou plné adrenalinu.

Žádná velká turistika se nekoná - cesta končí na samotném vrcholku hory parkovištěm, na kterém už postává několik autobusů a aut. Pokocháme se a vyrážíme na odlov GC799F Challenge #6 - Geiranger.

Keška je ukrytá několik desítek metrů od hlavního turistického náporu v kamenném moři. Hint "vedle velkého kamene přikrytá menšími" slibuje prima hledání, ale GPS signál je stoprocentní a keška je za pár okamžiků naše. Naposledy si užíváme skvělého výhledu za slunečného dne a vyrážíme do tábořiště.

GC799F Challenge #6 – Geiranger: Yes, We Found It!

GC799F Challenge #6 – Geiranger: Yes, We Found It!

Eška na vrcholku Dalsnibby. Za Eškou je vidět Geirangerfjord a ta tečka, to je loď

Eška na vrcholku Dalsnibby

Nový den je opět prosluněný a v dobré náladě se chystáme na tůru pohořím Jotunheimen (česky Domov obrů), naším cílem je pohled na osmnáct kilometrů dlouhé morénové jezero Gjende. Turistická pěšina se občas neznatelně vine v kamenném poli krajinou, kde jedinou vegetací jsou lišejníky a borůvčí. Stále stoupáme a po pár desítkách minut jdeme hřebenovku. V krásném počasí takřka bez jediného mráčku se zdáli ozve rachot hromu - několik desítek kilometrů od nás v jednom z mnoha horských údolí je černo.

Dosahujeme skalní stěny s nádherným výhledem na modré jezero pod námi (bez slov jako nádherné, úžasné, neuvěřitelné se Norsko nedá popsat..).

Bouře se k nám stále blíží a ozvěny hromů odrážející se od okolních údolí nevěstí nic dobrého - jsme ve výšce kolem 1500m a čeká nás několikakilometrová cesta zpět po hřebeni. Volíme urychlený taktický ústup, bouře se naštěstí stáčí a vybíjí si poslední energii pár kilometrů před námi. Pro nás je to jasná výzva - opouštíme turistickou pěšinu a míříme do půl kilometru vzdáleného údolíčka zalogovat kešku GCKAQQ Jotunheimen - Gjendesheim. Cesta k ní není záludná a podle logu zde opět nejsme ani první a patrně ani poslední českou výpravou.

Před geoinstinktem Ešky se keška neschová

Před geoinstinktem Ešky se keška neschová

Naše cestování se chýlí ke konci, na jeden den se zastavujeme u vodopádu Vettifossen, se svými 275 metry největšího v severní Evropě a pak už nás vítá Oslo.

U Frognerova parku vystupujeme z autobusu, zapínám Colorado a nejbližší keška je... šestnáct metrů od nás! Je to GCMAKQ Hanging from the gates, klasická magnetická mikrona.

Vydáváme se do parku a hned nás zaujímá několik desítek stanů nedaleko, je slyšet muzika - jdeme zjistit, co se děje. Do podkovy seřazeným stanům vévodí pódium s maxiobrazovkou a prostor mezi nimi je zaplněn několika desítkami dalekohledů všech možných velikostí. No jasně, dnes bude zatmění Slunce! Zde v Oslu sice jen cca 40%, ale je přenášen obraz ze Sibiře, kde bude zatmění úplné.

Pokud zrovna nechcete sledovat zatmění na vlastní oči, ve stanech probíhá program od prezentace agentury ESA až po prodej náhrdelníků vybroušených z meteoritů.
Jeden z "hvězdářů" obsluhující teleskopy se s námi při pohledu na naše Colorado připnuté k batohu dává do řeči: Kečeři? Perfektní, já také! a tak dostáváme informace nejen o zatmění Slunce ale i o keškách v okolí. Čas ale plyne rychleji, než je milé, loučíme se a vyrážíme na prohlídku města spojenou s keškováním.

Eška spolu s norským astronomem-kečerem sledují zatmění Slunce

Eška spolu s norským astronomem-kečerem sledují zatmění Slunce

Ani v Oslu o kešky není nouze a opět na nás z mnoha logů vykukují české nicky. Nechceme kvůli keškování přijít o pohled na fragmenty vikingské lodi, o muzeum voru Kon-Tiky a polární expedice na lodi Fram nedaleko a místní lodní hromadnou dopravou míříme na poloostrov Bygdoy. Kešky jsou samozřejmě i zde - GC10AJW Vikings on the move? nebo GC1AE04 Kon-Tiki - Catch #60. Všechny nezáludné, ale už jsme přeci jen "uťapkaní" a dnešní odlov je tak u konce. Tragická zpráva nás čeká v autobuse - došlo pivo!

Po odjezdu z Norska už nás čeká jen Lübeck, zde se souřadnicemi opět pomáhá přítel na telefonu Pete z p+a+j týmu a po Lübecku už je v plánu jen noční přesun do Prahy.

Před cestou jsme měli lehké obavy - přeci jen, osm tisíc kilometrů v autobuse není málo, spaní ve stanech za polárním kruhem jsme měli také jako premiéru, ale Norsko si budeme pamatovat jako zemi s krásnou, panenskou přírodou, která dokáže překvapit i po mnoha dnech putování po jejích fjordech i horách. Máte-li pocit, že je to daleko nebo je tam zima, hoďte pochybnosti za hlavu a vyražte směr sever - slovy klasika:

"Na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti vyčerpáním, ale stálo to za to!"

 

End

End

Kódy pokladů o kterých se zde psalo: GCN62P, GC1794T, GCK3K0, GCWNCZ, GCZWZ8, GC7A07, GC125F9, GC1DGWA, GCPFPK, GCKB8P, GCN6XQ, GC799F, GCKAQQ, GCMAKQ, GC10AJW, GC1AE04

Autor: rrota

Přidat komentář

Komentáře ke článku

  • 00:30, 16. 02. 2009

    swenney

    Super cteni...diky za nej.
    Jenom sem se chtel zeptat...to ste jeli s nejakou cestovkou nebo jak?

  • 13:54, 18. 02. 2009

    ipene

    Ahoj, jeli jsme s cestovkou. Nevím sice, zda to byl záměr nebo jen nedokonalá organizace, ale program byl hodně volný a tak bylo dost času na individuální program a tím pádem i na keškování :)

  • 12:51, 09. 11. 2009

    Tajanka

    S jakou cestovkou jste jeli? Dík.

  • 12:22, 13. 09. 2010

    Agnes_K

    Jé, Norsko! Tam jsem byla před třemi měsíci geo-iniciována, našly jsme s kolegyní a kamarádkou dvě kešky v Bergenu. :o) No, a teď začínám na vlastní pěst tady v Čechách už s vlastní navigací. :o)

  • 12:23, 13. 09. 2010

    Agnes_K

    A vlastně ještě jednu v Oslu, na tu jsem úplně zapomněla, i když odtud jsem si přivezla dáreček, korunku. :o)

Přidat komentář


Položky označené hvězdičkou (*) jsou povinné.
Vaše jméno a e-mail stačí zadat pouze poprvé, systém si pro příště Vaše údaje zapamatuje. Jste-li zaregistrováni v systému Gravatar, bude k vašemu komentáři připojen i obrázek. Pokud je to možné, komentáře prosím pište česky, s diakritikou, děkujeme!



Přidejte svůj článek

Seznam autorů

Seznam pokladů

Nejstarší keš v ČR