Ostrov krásných autobusů a barová keš

„Geocaching? Co to je? Dário, víš, co je geocaching?"
„Ne, nikdy jsem to neslyšel" odpověděl lektorce mladej Španěl z kanárských ostrovů na hodině angličtiny.
„Je to nejlepší hra na světě. Při každém výletu nejdeš poklad!" říkam já.
„A kdo tam ty poklady dává?"
Naštěstí mě zachránila Yoko, která už byla v obraze. Japonka měla ve třídě zvláštní sympatie a lidi jí věřili víc než mně. Její jednodenní geocachingové know-how bylo znát a všem to hezky popsala. Trochu sice přikrášlila naši historku s policistou a rotvajlery (byl totiž jen jeden), ale nebyl jsem aspoň na téma geocaching úplně sám.

Jak to začalo

Letíme na Maltu trochu oživit naši stagnující, desetiletou intermediate English. Těším se jako malej kluk, protože s sebou nemáme děti. Jo, možná to zní divně, když tady většinou popisuju geozážitky s georobotem, ale vy s vlastními dětmi mě jistě pochopíte. Týden bez nich je něco opravdu velmi příjemného. Víte totiž, že je to jen dočasný stav, že jsou v pořádku a vy si to můžete nekontrolovaně užííít!!!

Toulavý autobus

Onehdy jsem četl knihu Toulavý autobus od Johna Steinbecka. Tento pán mě naprosto uchvátil svou schopností napsat neuvěřitelně čtivý příběh o naprosto banálním dnu, kdy jelo pár lidí autobusem od někud někam. Vzpomněl jsem si na ni při jízdě prvním autobusem z letiště. Neměl jsem zatím ani tušení, jak to je s autobusy na tomhle ostrově a vysvětlení dostanu asi až po pěti dnech.

Pokud dorazíte na Maltu, velmi vás překvapí, jak zdejší Maltská hromadná doprava (MHD) funguje. Každý stroj je úplně jiný. Myslím, že dva stejné opravdu nenajdete. Každý stroj je ale krásný a mnohé z nich pamatují šedesátá léta minulého století.

Španělé a Italové jsou srdcaři

Jeli jsme takhle městem, trochu do kopce a ta herka měla fakt co dělat. Řidič byl upocený, za zády na sedadle ručník a k dobré náladě mu něco chybělo. Na zastávce před tím vybral půl eura od každého nastupujícího cestujícího. Byla půlnoc a minimálně půlka pasažérů byla ve stavu totální spokojenosti, dobré nálady a pod vlivem různých, velmi chutných omamných látek.

Motor pod kapotou autobusu pamatoval mladý věk mé babičky a moderní technické vychytávky automobilového průmyslu (kupříkladu xDrive) se jej ale vůbec netýkaly. Pracoviště řidiče bylo velmi strohé. Nepohodlné sedadlo, řadící páka kdesi vzadu po levé ruce, nad hlavou brutální mechanický zvoneček, jehož úderník byl napojen na dlouhý provázek vedoucí celou délkou autobusu. Ten stejný provázek, který si řada cestujících půlnočního spoje pletla s držadlem. A řidič to toleroval. Musel. Byl myslím zvyklý.

Tento náš autobus právě překonával stoupání mezi Sliemou a San Giljan. Stoupání bylo krátké, ale celkem prudké. Zařazená jednička byla moc rychlá, dvojka příliš slabá a řidič musel rychlosti pořád střídat. Problém staré mašiny byl v tom, že pánové konstruktéři takovou zátěž snad ani nepředpokládali. Zub času zde sehrával také významnou roli... Jakmile klesla dopředná rychlost na minimum, musel řidič zařadit opět jedničku. Tento úkon však nebyl snadný a rychle proveditelný a často se stalo, že začal autobus v této mezihře couvat.

Řidič byl náš hráč a my pasažéři fanoušci. Takto oddané obecenstvo ale jen tak neuvidíte. Při zařazené dvojce řvalo osazenstvo autobusu všemi jazyky něco ve smyslu: „Jéééď!" Jakmile rychlost klesla na kritickou úroveň, začalo se fandění stupňovat až do okamžiku zmáčknutí spojky. Nyní nastala chvíle ticha, kdy řidič prováděl úkon, který ocení každý mechanik. Jakmile se mu to za strašného zvuku z převodovky podařilo (a to už jsme couvali), zazněl mu zpoza zad mezinárodní výkřik plný úlevy a nadšení. Něco ve smyslu: „Jóóóóóó´, Yeeeeees!" Toto se v onom kopci odehrálo asi třikrát.

Pokud musel řidič podobnou akci absolvovat několikrát za noc, klobouk dolů před jeho nervy. Na následující zastávce pak ani nezastavoval, cestující jenom jednoduše vyskakovali otevřenými dveřmi, které stejně nikdy nezavíral.

Noční nápor na psychiku ale možná vysvětluje italské chování řidičů maltských autobusů ve dne. Brutální, bezdůvodné troubení na patnáctý pomalejší osobák mi připomnělo Řím, kdy jsem byl terčem klaksonů za to, že jsem zastavil na prázdné křižovatce na červenou... jojo, já vím. Vždyť přece nic nejelo :-)

Na keš pěšky, zpátky s opicí...

O neúspěšné keši (GC1J1FC - Tigne Point Valletta View) není co psát, takže přejdu přímo k hlavnímu nálezu třetího dne. Procházeli jsme Valletu a vidím na displeji keš vzdálenou 250 metrů. Procházím ulicí tam a zpět a vzdálenost nechce klesnout ani za nic pod 15 metrů. V úzkých uličkách si nikdy nejsem jistej, nevíte, jak se GPS signál odráží, takže hledám všude možně. V dírách ve zdech, na parapetech nízkých oken, klečím a koukám do sklepních oken. Furt nic.
Asi po dvaceti minutách vcházíme do baru. Jenže jděte do malého baru a jen tak a jakože nic očumujte. Dáváme si pivo, pak druhé než jsem se osmělil. Oslovuji barmana a říkám: „Ahoj, hledáme tady ...." Pokračoval za mě...
„Hledáte geocache?"
„Jo, víš o nějaké"
„Ale jóóó!"
Tak jsme ji našli. Nejdřív jsem byl trochu naštvanej, ale barman je typ člověka, kterému snadno odpustíte. Byla to moje první keš, kterou jsem začal hledat za střízliva a po nálezu jsem se už cítil trochu jinak.

Yoko

Druhý den jsme vyrazili s Yoko. Bála se jezdit sama, tak jsme jí dělali tak trochu rodiče. Seznámili jsme se ten den na hodině angličtiny, kdy musela vysvětlovat přítomným Španělům, že je v Japonsku normální pracovat 12 hodin denně. Dário to pochopil až ve chvíli, kdy jsme mu vysvětlili, že pokud chce každém mladej Španěl mastit hry na PlayStation3, musí prostě Japončíci usilovně makat. Dário totiž každou otázku lektorky stočil na PlayStation, kde si byl naprosto jistý. Když zjistil, jaké hraju na PS3 hry já, stal se ze mě jeho nejoblíbenější spolužák :-)

Yoko byla sympaťačka a všemu se děsně divila. Rozdíl našich kultur je hrozně velký. Bavili jsme se hodiny o všem možném, celkem dost žasla, kolik toho víme o Japonsku. Nevěřila mi ale, že je Japonsko zemí vycházejícího slunce :-)

Vona nevěděla o Česku skoro nic, teď už je na tom se znalostmi mnohem líp. Ví například, že po městech jezdíme šalinama (dokonce si to zapsala :-)) Pořád to nemohla pochopit, ale když dostala vysvětlení, že jsou to takové malé, krátké Šinkanzeny, měla hned jasno. Hrozně hezky a často se po japonsku smála. Když jí něco připadalo vtipné, poskakovala na židličce a potleskávala. Časem tento zvyk trochu utlumila, jak se po ní lidé ohlíželi. Věřím, že se ještě potkáme až někdy pojedeme hledat poklady do Japonska.

Odpoledne s námi Yoko vyrazila znovu do Vallety, kde nás čekala keš (GC1NZ4G - Elmo, the Athlete). Místo bylo velmi zajímavé, na satelitní mapě bylo vidět, že je keš na jakémsi výběžku.

Sněženky a machr

Když jsme došli na místo, byl v dáli vidět maják a fakt jsem se těšil, že vod tam bude bezva výhled. Bezva místo na kešku, už abychom ji měli. Přišel ale chlápek v triku s nápisem PULIZIJA a poslal nás pryč. Yoko trochu znervózněla a chtěla odejít.

Jenže když jste chlap a jsou s váma dvě kočky, z toho jedna japonská, musíte dělat machra. Je to dáno geneticky, chlapi za to prostě nemůžou. Příroda to tak chtěla.

Takže jsem chlápka ignoroval a vlezl dovnitř s vysvětlením, že tohle přece není pro českého geocachera překážka... Během několika minut jsem ale už potupně mazal zpět, protože chlápek v tričku výrazně zvýšil svou argumentační schopnost za pomoci rotvajlera, a znovu mi zopakoval, že tam prostě nepůjdu. No tak jsem teda nešel.

Takový byl Geocaching na Maltě.

Přidávám pár tipů, které se vám mohou na tomhle malém ostrůvku hodit.

- V průvodcích se často píše o výborných okružních autobusech, které vás provezou dokola celým ostrovem. Můžete kdekoliv vystoupit a zase nastoupit. Stojí 15 Euro, což sice není tak moc, ale kašlete na ně. Normální žluté maltské autobusy, jezdící po městech, jedou přes celý ostrov za 1 Euro.

- Tradičním jídlem na Maltě je králík (rabbit, fenek) a chobotnice (octopus). Zkoušel jsem oboje ale chuťově vás to nijak nepřekvapí. Ceny jídel v restauracích jsou velmi odlišné. Můžete se najíst za 30 Euro, ale po pár dnech pátrání objevíte restaurace nebo bistra, kde se perfektně (možná i líp) najíte za 8 Euro. Doporučuju navštívit japonské Bistro Gochi v San Giljan, kde jsme se najedli úplně nejlíp.

- Všude na vás budou blikat BurgerKingy, se kterými se tam snad roztrhl pytel. Kašlete na ně, je to hnus. Bistra jsou lepší a cenově srovnatelná.

- To, že řidič MHD na zastávce úplně nezastavuje je normální. Vyskakujte, kde chcete. Když nastupujete pomalu, tak klidně odjede bez vás. To je taky normální :-)

- Na ostrově jsou naprosto všude k dispozici volné WiFiny. Je to perfektní, připojíte se na net z každé kavárny nebo hospody.

- V létě je na Maltě fakt ostré slunce. Přitom ale stále pofukuje větřík, takže je to zrádné. Mějte furt něco na hlavě a pokud jste mužem bez účesu, jako já, vůbec to nesundávejte.

- Už tak levné městské busy (jedna cesta od někud někam nás obvykle stála 40 centů) se dají ještě zlevnit tím, že si koupíte pětidenní lístek, který řidiči jen ukazujete.

Soutěž!

Prohlédněte si maltské autobusy a vyhrajte Geocoiny ve velké autobusové soutěži.

Kódy pokladů o kterých se zde psalo: GC1K23X, GC1J1FC, GC1NZ4G

Autor: Imagir